Blog: REHABILITACE ŠOS

Pacienti se často ptají, kdy je nejvhodnější čas pro operaci umělého kyčle. Průměrná životnost kyčelní protézy se příliš nemění a leží mezi 15-20 roky. Lékaři vám budou proto radit, abyste odložili operaci co nejdéle. Změny z opotřebení (artróza) nás postihují všechny a nemusí být nutně svázány s většími bolestmi. Pokud ale se pacientovi objeví silné bolesti, i klidové noční, výrazné omezení pohyblivosti, je na místě o operaci uvažovat.

V současné době sestává umělý kyčelní kloub ze tří komponent: z tyčovité titanové násady, která se ukotví do stehenní kosti, k ní se připevní hlavice, vyrobená ze speciální keramiky a ta vytváří spojení s jamkou (můžeme říci přeneseně s jakousi „pánvičkou“), také vyrobenou z titanu s naneseným vysoce odolným polyetylenem. Bohužel přes úžasnou odolnost materiálu přesto dochází k zeslabení vrstvy polyetylénu v jamce a bohužel někdy i k uvolnění protézy v kosti. To samozřejmě vede k reoperacím. Další operace včetně další výměny kyčelního kloubu jsou možné i ve vyšším věku, ale je to vždy technicky náročnější.

Na současném trhu se nabízí desítky různých ortopedických vložek. Všechny se tváří, že jsou dokonalé a vyřeší Vaše plochonoží. Bohužel není to tak jednoduché. Každá noha je jedinečná svojí stavbou  a její zatížení také záleží na stavbě celého těla a zatěžováním během dne, hlavně v zaměstnání.
Pokud se vyrábějí tzv. vložky individuálně, postup je takový, že otiskujeme svoji patologii do  podložky a dle toho vyrábíme vložku. Vůbec tomuto postupu nerozumím. Ještě jednou to zopakuji: máte špatnou klenbu, ta se obtiskne do nějaké hmoty a podle toho se vytvoří vložka.
Vyzkoušeli jsme si několik typů vložek a nakonec jsme se rozhodli pro americké ortopedické vložky Superfeet. V podstatě nejsou přímo individuální, mají jen různé povrchy vložky podle druhu zatěžování a postižení/ např. diabetická noha/ , ale   mají jednu nejdůležitější vlastnost proti všem ostatním vložkám, tzv. patní misku.  Ta je vytvořena přesně dle ideálního úhlu a sklonu správného tvaru nohy, takže přinutí nohu držet patu ve správném postavení a roztočí  nohu do správného odvinutí během kroku.  Je zajímavé, že takové vložky nepotřebují ani podložení srdíčkem v místě příčné klenby.  Právě držení paty v ideálním postavení je základní klad těchto vložek. Pro běžné plochonoží jsou ideálním řešením.
Pro velmi těžké potíže budeme v nejbližší době vybaveni přístrojem, který nohu v odlehčení dá do správného postavení a vložku vytvaruje potom do správného tvaru i podle jeho odlišností. Ale právě zůstane i ona základní patní miska.
Vyšetření s vložkami stojí dospělého 1500,-Kč, pro děti 1000,- Kč.
A ještě několik slov k případnému cvičení plochých nohou, na které se často ptáte. Úplně špatné se ukázalo např. chycení tužky mezi prsty a psaní různých písmen. To je zajištěno úplně opačnými svaly, které zajišťují klenbu. Doporučuje se ale roztahování prstů do stran, stoupání na špičky, stimulace plosky přes různé masážní míčky a polokoule / plastové nebo gumové s výstupky/. Ale opravdu je to jen pomůcka, bez vložek to opravdu nejde.
Jistě ne všechny potíže nohou nejsou způsobeny jen plochonožím, ale mohou být důsledkem poruch nervů, diabetem nebo cévním  onemocněním.  Proto  řešte potíže nohou a neodkládejte vyšetření, až nebudete moci chodit.

V minulé části jsme si řekli několik základních údajů o stavbě nohy a plochonoží. Pokud byste chtěli vědět vše přesněji, můžete navštívit naše rehabilitační oddělení a my Vám nohy vyšetříme na speciálním chodníku, kde zaznamenáme tlak chodidla při stoji a hlavně při chůzi. Zvláště záznam při chůzi je důležitější. Často i otisk ve stoji nevykazuje příliš špatný obrázek o klenbě, ale při zatížení  při chůzi, kdy vždy spočine váha těla na jedné noze, předvede chyby v postavení nohy v plné nahotě.
Proti minulým generacím máme nohu stále uzavřenou v botě a to přineslo nesmírně problémů. Noha není odolná a není dostatečně trénovaná. Pokud chodíme naboso, chodíme po rovných podlahách / lino, koberce, plovoucí podlahy/, kdy nám nohu nic nestimuluje. Neměli bychom proto doma chodit naboso, ale nosit zdravotní pantofle /dospělí/, kde je vytvořena klenba. A děti by měli mít bačkory pevnou patou, aby se jim nemohla noha sklánět dovnitř. V žádném případě děti nesmí nosit pantofle, kdy noha sklouzává do stran.
Když dáme nohu do boty, často bohužel podléháme módním vlivům a potom jsou boty málo poddajné, úzké/ špičaté/, s rovnou stélkou / jako ta podlaha/ a ještě k tomu zvedneme celou botu nesmyslnými podpatky. Podpatek boty by měl být maximálně do 3cm. Fascinuje mne například v poslední době reklama v televizi na Priesnitzovo mazání nohou, kde na doprovodné fotografii má modelka boty s podpatkem asi 15cm. Chudák noha! Kdyby tak mohla autora reklamy nafackovat. Vysoké podpatky vedou k ohýbání kolenou, kyčlí a nadměrným obloukům páteře.   A k přetížení přední části nohy, která na to není vůbec stavěná,
Další nepříjemností pro nohu je pracovní poloha s trvalým stáním. To nemůže žádná noha dlouhodobě vydržet, vede to k vyčerpání, bolestem a otokům. A v neposlední řadě tu máme nadváhu a obezitu poloviny národa, která nás přetahuje vypouklým břichem dopředu a tím také napomáhá přetěžování nohy.
Bez ortopedických vložek se nedá plochonoží v současné době řešit. Nevěřte žádným módním sloganům. Prostě to neumíme.  Jediná rozumná varianta je nohy podložit. A je to bohužel záležitost trvalá, celoživotní. Setkávám se s mnoha pacienty, kteří někdy v mládí i ortopedické vložky nosili, potom si koupili nové boty a na vložky zapomněli. Přicházejí až s bolestmi, otoky/ kdekoliv na noze a lýtku/. Žijeme v představě, že nošení ortopedických vložek nějaký měsíc problém vyřeší. Mohu vás ujistit, že tomu tak není. Maximálně u dětí, při velmi pečlivém chování a nošení vložek, může dojít k částečné úpravě vlivem správné stimulace během růstu.

V minulém díle jsme napomenuli maminky a hlavně babičky, aby na děti při výchově netlačily, nesnažily se vývoj urychlovat a nechaly průchod spontánnímu růstu. Pokud taková pravidla dodržujeme a opravdu se nestresujeme tabulkami, co má dítě ve kterém měsíci umět, příroda je natolik zázračná, že děti se vyvíjejí přiměřeně. Vždy také upozorňuji, že drobné odchylky nemá smysl řešit. Pro nás je nejdůležitějším měřítkem funkční pohled na danou činnost a orgán, tedy zda umí činnost, ke které je stvořen, vykonávat , event. zda tomu můžeme při nějaké chybě vývoje napomoci.

Pro lepší pochopení mezi funkční a tzv. organickou poruchou bych uvedl příklad,

Ptám se pravidelně pacientů na léky, které užívají. Většinou z peněženky vytáhnou lístek se sepsaným seznamem své osobní lékárny.  Často jen polknu překvapením a zeptám se, zda skutečně všechny léky užívají. Většinou mne ubezpečí, že je střídají, protože sami zjistili, že když si vezmou tři tabletky najednou, tak jim není dobře.
Mezi pacienty jsou i ti, kteří prostudují příbalové letáky a tím zjistí, že vlastně léky nemohou užívat. Bohužel často přijdou na to, že lékař nevěděl, že léky, které již předtím užívali, se nesmí kombinovat s těmi, které nově předepsal.  Neobviňujme ale lékaře i lékárníky, systém je tak složitý, že asi nelze vše ohlídat. Bohužel.
Často léky, které mají různý název, obsahují stejnou účinnou látku, takže se může stát, že pacient má doma od různých lékařů různé názvy léků, ale vlastně stejné léky. Co potom může způsobit i dvojnásobná dávka, kterou spolkne,  nemusím zdůrazňovat.  Léky mezi sebou  různě reagují / lékové interakce/ a vede to často k horším potížím, než pro které pacient léky začal užívat. Nežádoucí účinky léků ročně přijdou jen naše zdravotnictví na miliardu korun, způsobí téměř 40 tisíc hospitalizací a 150 lidí ročně na nevhodné kombinace léků zemře. Senioři u nás průměrně užívají 4-6 léků na předpis a k tomu 1-2 další volně prodejné léky. Nejděsivějším příkladem je pacientka, která užívala 35 různých léků, mezi nimiž se prokázalo 40 tisíc  nežádoucích reakcí. Pacientka kupodivu žije, ale asi to není jen zázračností lidského organismu, ale tím, že se nedodržuje dávkování léků a vynechávají se.
Na našem rehabilitačním oddělení se setkáváme hlavně s  léky  proti bolestem, mezi nimiž kraluje   slavný ibuprofen / Brufen/. Farmaceutický průmysl vyvíjí stále nová analgetika a jejich kombinace, takže se „polykačům“  nabízí   nové možnosti. Pacienti bohužel zapomínají, že si pouze utlumí vnímání bolesti v hlavě, ale neřeší tím například problém postiženého kolena nebo kyčle a zad.  Naopak utlumení bolesti může vést k nepatřičnému přetěžování již poškozené oblasti těla. Ale  tabletka je jednoduché řešení. Drtivá většina léků proti bolestem ale má velmi nepříznivé vedlejší účinky, často už při užívání jednotlivých léků natož při jejich kombinaci. Zažívací potíže dokonce až s krvácením,  zažívací potíže / průjem, zvracení/, kardiovaskulární potíže /pozor u starších pacientů právě na ibuprofen/, ale dokonce i selhání jater a ledvin.

Celou situaci zhoršuje i nezřízené užívání různých doplňků stravy a vitaminových preparátů pod heslem, že musíme podpořit zdraví a doplnit chybějící látky. Přitom nikdo z těchto uživatelů neví, zda skutečně trpí nějakým deficitem. Ale co kdyby. Samozřejmě i tyto preparáty vstupují do reakcí s léky a celý obludný problém se tím jen zhoršuje.
A že to jinak nejde?  Samozřejmě jsou situace tzv. chronické bolesti, která je velkým problémem a musí se řešit na odděleních pro řešení bolestí, ale těchto případů je menšina.  Opravdu většinou jde jen o signál, že děláme něco špatně a mělo by spíše vést k zamyšlení, zda nemáme něco změnit. Třeba se i více pohybovat, cvičit. A možná bychom se potom podivili, že by nám postačoval  prostý Paralen / vhodný i pro starší pacienty/.

MUDr.Zdeněk Šos, Rehabilitace Šos sro, Dobrovského 254 , H.Týn, tel. 379428620,                                              

Vyšetření funkce je dnes asi to nejdůležitější, co nás terapeuty a hlavně následně rodiče zajímá. U těch nejmenších se nejčastěji setkáváme s predilekcí hlavičky, což je preferování jedné strany. Dítě má otočenou hlavičku k jedné straně a neumí ji často aktivně držet nad zemí, když leží na bříšku. Maminky říkají, že nepase koníčky. Je nutné včasně zahájit terapii, protože pokud se tak nestane, tyto děti jsou ohroženy zpomalením psychomotorického vývoje, nerovnoměrným vývojem a vadami páteře, nejčastěji bočitostí páteře (skoliózou). U větších batolat se setkáváme s tím, že dítě neleze,

Narození potomka v rodině je událostí, která strhuje zaslouženou pozornost. Kromě pozorování, komu je potomek podobný, se většinou také rodiče soustředí na sledování, zda jejich následník umí vše podle tabulek. Internet je k tomu nyní ideální průvodce, neboť nabízí téměř po týdnu přesné popisy, co má již děťátko umět.

Klíčové období začíná kolem 4. měsíce, kdy kojenec leží na zádech, zvednuté ruce i nožičky, ideálně dýchá a zapojuje svalstvo trupu. My v dospělosti můžeme jen závidět těmto drobečkům. Kdybychom dokázali takto dobře zapojit svalstvo trupu/ tzv. stabilizační svaly/, měli bychom v dospělosti méně bolestí v zádech. Většinou se ale pozornost soustřeďuje na následující měsíce, kdy s napětím očekáváme, kdy se dítě začne zvedat. A tady bych prosil maminky/ a hlavně babičky, které většinou pomáhají při hlídání/, aby věnovaly následujícím řádkám pozornost:

Na předešlou přípravu pomocí metod dle Vojty či Bobatha navazuje ergoterapie, jedna z nejmodernějších metod současné rehabilitace. Je tedy i velmi důležitou součástí komplexní léčby dětí s pohybovým  anebo smyslovým postižením.  Pomáhá zapojit dítě do běžných denních činností, zlepšit jeho smyslové a emoční vnímání, vnímání vlastního tělesného schématu, trénuje manuální zručnost,  soběstačnost, usnadňuje zapojení do kolektivu. V naší praxi se to nejčastěji týká dětí s diagnosou  DMO, syndromem  ADHD, dětí s poruchou pozornosti, dyspraxií, dyslexií apod.,  ale samozřejmě se tato metoda používá také v rámci rehabilitace u poúrazových stavů -  zejména  po těžších úrazech ruky spojených s  poškozením nervů nebo po ztrátových poraněních. Techniky ergoterapie jsou velmi různorodé,

Vzpřímené držení těla je pro člověka velmi náročné a od okamžiku, kdy se v roce postavíme, o něho neustále musíme bojovat. A bohužel většinou prohráváme. Je smutné, že hodně dětí již tento souboj prohrává  v předškolním a školním věku. Dětí se špatným držením těla neustále přibývá a spolu s nadváhou dětí, snižující se kondicí dětí je obrazem současné doby.

Sedavý způsob života, který ovládá náš životní styl v dospělosti, dále přispívá ke zhoršujícímu se držení těla. Sedíme většinou v zaměstnání, a po návratu domů se povalujeme  u televize a počítače.

Není divu, že tělo původně určené k pohybu, se s touto změnou stylu nemůže vyrovnat.

Páteř sama o sobě nestojí vzpřímeně, to zajišťují svaly. A pokud jste měli na ruce nebo noze ortézu nebo sádru, jistě si pamatujete, že po dvou nebo třech týdnech objem svalů se výrazně zmenšuje. Svaly se musí trénovat, bez nich držení těla nikdy neudržíte. 

Již v předešlých dílech našeho seriálu jsme si opakovaně řekli, že základem našeho zdraví je pohyb a opakovaně jsme si říkali, že základním pohybem, který může dělat každý, je chůze. A nejlepší je chůze s hůlkami, protože nám zajišťuje mimojiné právě dobré držení těla.

Právem ale namítnete, že většinu dne v práci nebo doma musíme stát, sedět, nebo dokonce dělat v předklonu a zvedat břemena. Je mně jasné, že se skutečně nemůžeme úplně špatným polohám vyhnout, ale zapamatujte si několik důležitých rad, jak zmírnit nepříznivé důsledky těchto špatných poloh:

Stoj – naučte se stát s mírně pokrčenými koleny. Zamezíte tím přílišnému sklonu pánve dopředu a prohnutí bederní páteře. Pokud musíte dlouhodobě stát, střídejte polohu , kdy máte nohy vedle sebe a stoj jako při kroku, zatěžujte střídavě pravou i levou nohu. Jakmile je to možné, udělejte pár kroků.  Při pracích jako např. žehlení můžete odlehčit zátěž tím, že jednu nohu střídavě zvednete na nějaký stupínek.

Sezení -  snažte se sedět vzpřímeně s mírně dopředu skloněnou pánví, Pomoci může sedací  šikmá podložka nebo i možnost sklonu sedadla židle. Můžete tuto polohu zpestřit sezením na klekačce, míči apod. Důležité je polohu při sezení měnit, jinak dříve nebo později bude sedět s ohnutými zády a se skloněnou hlavou.

 Předklon –  snažte se vždy o co nejmenší předklon a vždy s pokud možno rovnými zády. Pokud zvedáte něco ze země, vždy pokrčte nohy a snažte se zvedat břemeno co nejblíže u těla. Pokud ho přenášíte, snažte se ho držet na úrovni pánve, tam máme těžiště těla. A hlavně se vyvarujte při zvedání břemene současnému otáčení.  Na práci se musíme vždy dívat přímo a ne bokem. Pokud ale musíte pracovat v předklonu, snažte se co nejrychleji si najít jinou práci. Nikdy si nemůžete na tuto polohu zvyknout  a potíže  se mohou z vyčerpání objevit i v mladém věku.

Takže ještě jednou: nejlepší k udržení správného držení těla je pohyb, sezení je špatné, ještě horší je stoj a nejhorší je předklon s rotací trupu.

Patřím už bohužel mezi pamětníky školních lavic zvaných škamny. Seděl jsem v nich na konci padesátých let minulého století. Pevné, dubové (krásně se do nich rylo nožem), deska skloněná, nahoře prohloubená pro tužky a kalamář. Sedačka tvarovaná dokonce již tehdy s bederní opěrkou. Postupně byly vyměněné za rovné stolky a moderní židle, které jako by sváděly děti k lehání, povalování a hrbení se při psaní.

Aktivity po vyučování spočívaly v lítání a válení se po trávě až do setmění. Večer jsme se vraceli domů většinou špinaví, někdy i v roztrhaných teplácích, občas jsme někomu míčem něco rozbili a dostali doma hned mezi dveřmi nařezáno.